Autorka: Dagmar Guhryová
Foto: Wikimedia Commons
Za velké slávy a hřmění hmoždířů byl 24. srpna 1879 na hřbitově v Nadějkově na Táborsku zásluhou studentské obce jihočeských akademiků spolku Štítný a spolku Svatobor odhalen pomník další neopomenutelné osobnosti revolučního roku 1848, totiž spisovateli a žurnalistovi Prokopu Chocholouškovi, aktivnímu účastníkovi boje za svobodu a uznání práv lidu českých zemí. Úctu člověku tomuto přišli vzdát lidé z širokého dalekého okolí i z Prahy, zástupci obcí a spolků na mši, již na jeho počest sloužil jeho přítel P. Ployhar, farář v Nadějkově. Tehdy se Prokopu Chocholouškovi dostalo od spoluobčanů ocenění, které by mu bývalo příslušelo ze strany celého národa za jeho usilovný boj a „odvedené“ dílo.
Foto: Richenza / Wikimedia Commons
Revoluční rok 1848 znamenal zásadní mezník v jeho životě a tvorbě. Až doposud publikoval historické povídky, romány, obrázky ze svých cest, humoristickou prózu. Nyní se cele začal věnovat politice a jeho zaměření „psavce“ tomu pochopitelně odpovídalo, radikální články mu– ale i beletrii – publikovali v Lípě Slovanské, Květech, Občanských novinách i v pražských novinách vydávaných v němčině Constitutionelle Allgemeine Zeitung aus Böhmen. Přátelil se s Emanuelem Arnoldem, Karlem Sabinou a směle v popularitě mohl konkurovat i samotnému Karlu Havlíčkovi Borovskému. Úzce spolupracoval s Janem Slaviborem Knedlhansem alias Janem Slaviborem Liblínským v jím vydávaném Pražském večerním listu. Oba dva byli za svou bouřliváckou žurnalistiku i angažovanost vězněni, avšak v okamžiku, kdy byl Jan Knedlhans Liblínský za trest odvelen k vojsku a „vyexpedován“ s ním do Tyrol, chopil se P. Chocholoušek ruče redigování, ve kterém setrval až do svého dalšího uvěznění v roce 1851. Tou dobou už byl Pražský večerní list posledními svobodnými novinami, poněvadž Národní noviny K. H. Borovského obdržely dočasný zákaz dalšího vydávání.
Ačkoli měl krušné živobytí a do pověstného žlabu dosti vysoko, přece byl ve svém vlasteneckém působení zarputile houževnatý a důsledný, což se vše odrazilo nakonec na jeho zdraví. Měl obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska rád, stejně tak si oblíbil i balkánské země. Nakolik mu osud našich zemí ležel na srdci, je zjevné z jeho Modlitby a z varovných výzev, zejména po pověstném sněmování Frankfurtského parlamentu, kde se kromě jiného jednalo též o začlenění našich zemí do sjednoceného Německa za všemožného slibování. Znáte, to: Když ptáčka lapají… Jenže selský rozum a bohaté zkušenosti předešlé vyzývaly ke střehu a k oprávněné nedůvěře.
Modlitba.
Bože, vyslyš prosby národa českého! – Nedej nám padnouti v osidla nepřátel, ustrň se nad ztýranou zemí českou, osvěť nám rozum náš a vlej lásku k vlasti do všech srdcí českých, aby se vlast naše nedostala v ruce nepřátel. Ale aby národ tvůj, národ český, svobodně a bez nátisků v ní žíti a tebe chváliti mohl. O to tě prosíme skrze přímluvu sv. Václava a Jana mučedníků, skrze přímluvu sv. Prokopa, Zigmunda, Víta, Lidmily a všech svatých patronů českých. Amen.
Velmi populární mezi obyvatelstvem se staly v době frankfurtského paktování naléhavostí vlastenectví prodchnuté práce Vigilate! Vigilate! a Krátký katechismus českého sedláka, z nichž pocházejí následující úryvky.
Úryvky z Krátkého katechismu českého sedláka
Foto: D. Guhryová
V roce 1851 bylo vydávání Pražského večerního listu pro jeho radikalismus zastaveno. Byly to vůbec pro Chocholouška léta velice tragická, neboť přišel o manželku a dceru, těžce onemocněl i jeho syn. Chocholoušek byl tehdy coby politicky nežádoucí osoba zprvu uvězněn a poté roku 1854 internován na bratrově statku u Tarnova v Haliči za stálého policejního dohledu. Roku 1859 mu bylo povoleno přesídlit do rodného Sedlce a jeho pobyt zde byl rovněž podmíněn policejním dozorem. Nicméně zde našel skvělé přátele, kteří ho nenechali v nouzi – byli jimi vlastenečtí faráři Čechoslav A. Fikar, Tomáš Ployhar, oba z Nadějkova, Jan Finger z Jistebnice, V. Nejedlý z Petrovic, Antonín Bouček z Chyšek aj., kteří působili v rozličných spolcích, ochotnických či čtenářských, pořádali osvětové besedy i jinak se angažovali při „probouzení“ národa. Především však páter Fikar, jenž v závěru Chocholouškova života o nemocného pečoval u sebe na faře v Nadějkově až do jeho skonu. Dnes na věky odpočívají v rovech bok po boku.
Než Prokop Chocholoušek navždy opustil tento svět, krátce mu ještě zablikalo do tmy novinářské světélko roku 1861, kdy se směl vrátit do Prahy, čehož okamžitě využil a zapojil se do redakční činnosti v Času s Janem Knedlhansem Liblínským a následně s Janem Nerudou v časopisu Hlas.
Přestože byl autorem velmi plodným a ve své době stejně tak oblíbeným, dnešnímu čtenářstvu prakticky nic neříká. Stěžejní místo v jeho beletristickém díle zaujímají převážně díla s historickým zaměřením, někdy s romantickým nádechem, čerpající jednak z našich dějin či historie Slovanů, obzvláště pak jižních z Balkánského poloostrova. V každém případě v nich nezapomíná klást důraz na vlastenectví, svébytnost a samostatnost, svobodu a tradice národů se silnou pozicí v průběhu dějin, to aby se nezapomnělo, aby se Slované nenechali zotročovat, aby zbytečně neklesali na mysli a hrdě vztyčili hlavu. Zvláštní kategorii tvoří reportáže (např. Obrázky lombardsko-benátské) a povídky s jihoslovanskou tematikou, taktéž příběhy motivované kupříkladu hrdinskými zpěvy, bojem proti Turkům, bohatými dějinami jižních Slovanů. Sebrané spisy tohoto druhu shrnul do trojdílného cyklu Jih, v několika překladech do jiných slovanských jazyků ovlivnily jihoslovanskou literární tvorbu. Povídky i romány na pokračování vycházely v Květech, Lumíru, Slovanské besedě, Poutníkovi, Vlastimilu, Hlasu a Času, ve vídeňské Vesně, Rodinné kronice… Skutečně vyhledávanými byly humoristické „sešitky“ Kocaurkow, čili, Pamětnosti přewelikého města Kocaurkowa a obywatelů geho / sbjrané a pro obweselenj weselých i mrzutých na swětlo wydané od Prokopa Chocholausska, které svého času vycházely jako příloha k Motolským novinám, a humoresky Kdy se může s paní mluviti či Překvapení.
Z historických děl si vyjmenujme jen ta nejdůležitější: třísvazkový román Templáři v Čechách, který byl velice žádán, ale na nějž nebyl údajně autor nijak zvlášť pyšný; Dagoreska, Černohorci, Travič, Dcera Otakarova, Palcéřík, Pan Šimon z Vrchotic, Hajduci, Drak Notjajský, Ilia, Jiřina, Kosovo pole, Zahynutí Suly, Harambaša, Krvina, Jan Pancéř, Poslední král bosenský, Soběslav, Námluvy Oldřichovy, Dvůr krále Václava, Přivitan, kmet staropražský, Dvě královny, Cola di Rienzi, Hrad v Praze, Dimitri, Žena černohorská, Křižáci atd. I tak jsme si toho uvedli požehnaně.
Zkrátka Prokop Chocholušek byl skutečně nesmírně přičinlivý – proto by se neměl ukrývat hluboko v pozadí za ostatními, obvykle uváděnými autory a osobnostmi tohoto období.
Poznámka
Václav Jansa: Rodný dům Prokopa Chocholouška / Wikimedia Commons
Prokop Chocholoušek se narodil 18. února 1819 v Sedlci Václavu Chocholouškovi a Kateřině, rozené Pelicové. Z šesti dětí přežili pouze tři bratři: Prokop, Tomáš, Emanuel. Jejich matka měla po smrti otcově co dělat, aby je uživila. Nicméně dopřála svým chlapcům vzdělání: Tomáš se stal učitelem v ústavu hluchoněmých a jedním z průkopníků oboru v Haliči, Emanuel úspěšně podnikal v železničním stavitelství a co dělal Prokop, již víme. Existují doklady o tom, že byl výborným studentem nejprve malostranského, později novoměstského gymnázia. A pak se vydal na cesty. Přes Tyroly do Itálie, kde nejdéle pobyl v Padově. Tady se pustil do studia chirurgie, v čemž pokračoval na pražské lékařské fakultě od roku 1839 (zde se právě dostal do společnosti vlastenců a radikálních demokratů). Domů se vracel přes Balkán, nejvíce tam cestoval po Dalmácii a Černé Hoře. Tamní prostředí v něm zanechalo hluboké dojmy na celý život, z nichž pak čerpal ve svých reportážích i beletrii.
Antonín Čechoslav Fikar (31. 5. 1812 v Plánici u Klatov – 20. 7. 1866 v Nadějkově) byl vlastenecký kněz, který působil na faře v Nadějkově, pro nějž byl nesmírným přínosem. Do obce přibyl z Kolodějů u Týna nad Vltavou, kde sloužil coby zámecký kaplan. V letech 1850–1855 vykonával v Nadějkově funkci starostenskou, dokonce tu byl vůbec prvním starostou. Zasloužil se o výstavbu nové pošty, školy i školní knihovny, pořádal studentská setkání, podnítil založení ochotnického divadelního spolku, který pořádal pravidelná divadelní představení. Vždy byl připraven podat pomocnou ruku chudině, díky němu mohli talentovaní chudí chlapci studovat. Pro svou laskavost a upřímnou povahu byl všemi milován a uctíván. Svého přítele Prokopa Chocholouška na hřbitov brzy následoval, neboť ho sklátila plicní tuberkulóza. Na jeho památku občané po něm pojmenovali ulici a čtenářsko-ochotnický spolek Fikar.
Zdroje: Čeští spisovatelé 19. a poč. 20. století, Nástin dějin české literatury, Lexikon české literatury, Československá vlastivěda, Čeští spisovatelé deseti století, Květy r. 1879, Letáky z roku 1848, Topičův sborník aj.
Nejnovější komentáře