Zrnka písku

Autorka: Dagmar Guhryová

Otevírám Slovník spisovného jazyka českého, vyhledávám heslo hlásný a vzápětí se dočítám: hlásný, -ého m. hradní n. zámecký strážce hlásící něčí příchod k hradu ap.; hlídač na městské věži; hlásník… Dobrá, pojďme se tedy seznámit s oním „ostřížím zrakem“ podstatně blíže.

Prokousala jsem se řadou materiálů (knih, starých novin a časopisů, internetových zdrojů), abych zjistila, že na hradních, chrámových či radničních věžích dohlíželi kdysi na bezpečné žití obyvatel hlásní, též věžníci či pověžní i trubači. Obvykle vytrubovali každou noční hodinu, někde dokonce na všechny světové strany. Současně pozorovali bedlivě okolí, zda někde nevzplál požár, nebo se neblíží k branám sídla nepřítel, jestli neřádí zloději, sledoval, zda je náležitě uzavřena brána, či bran více.

Foto: Věž Staroměstské radnice, 2005, Hans Peter Schaefer / Wikimedia Commons

Avšak povinnosti hlásného se v detailech lišily dle jednotlivých měst – to jak rozhodli páni radní. Někde kupříkladu vytrubovali rohem, obvykle volským, na Štědrý den vánoční koledy nebo zpívali mocným hlasem sváteční písně a dotvářeli v tento den povznesenou atmosféru, jinde zase troubením vítali vzácné návštěvníky. Tak například v Praze takto uctívali trubači poselstva knížat a králů, jež k nám přibyla z ciziny. Při rušném životě pražském měli proto své stálé místo na věži Staroměstské radnice a činnosti předešle uvedené byly jejich každodenní povinností.

A protože bylo zapotřebí učinit v takto závažných věcech pořádek, vypracovali radní velice přesný řád, podle nějž museli trubači v období od vzkříšení do sv. Michala o nedělích a svátcích vyhrávat pobožné písně, ve všední dny kromě pátku a soboty troubili ráno, ve dvě odpoledne a v deset večer, v zimním období až do Velikonoc troubili podobně jako v létě, pouze ve všedních dnech jen v poledne. Jak jsem již uvedla na začátku, na věži Staroměstské radnice vykonávali své řemeslo strážce požárního a vojenského dva hlásní trubači, kteří zde i bydleli. V případě požáru musel jeden hlásný troubit jako o závod a ve směru požáru vyvěsit na věži na dlouhém bidle červený prapor, v zimě lucernu s hořící svíčkou, druhý pelášil dolů podat hlášení radniční stráži, aby tato informovala hejtmana, rychtáře a primase. V noci museli vytrubovat každou hodinu osmkrát až do svítání na všechny světové strany a vyzpěvovat. Směrnice se pravidelně podle potřeby měnily. Kromě troubení se pak mělo při požáru zvonem vyzvánět, místo běhání po schodech se spouštěla ke stráži cedulka a vyzpěvování se ustálilo na této formulaci: „Chval každý duch Otce, Syna, Ducha Boha, Hospodina, již bila (xtá) hodina.“ A víte, že poslední hlásnou věží v Praze byla věž chrámu sv. Mikuláše? Poslední hlásný se z ní odstěhoval roku 1891.

Foto: Chrám sv. Mikuláše, 2006, Hynek Moravec / Wikimedia Commons

Řemeslo hlásného procházelo vývojem, na věžích již nesídlili trubači, nýbrž se zde časem zabydlel hlásný s celou svou rodinou. Kupříkladu jistému pověžnému jménem Ferdinand Martinů, jenž sídlil na věži v Poličce, a jeho ženě Karolíně se narodil hudebně nadaný synek, nám dobře známý a ve světě uznávaný skladatel Bohuslav Martinů. No a tato rodina měla na věži i svou kozu. Manželé Martinů si navíc přivydělávali i jinou činností: pan Ferdinand ševcoval, paní Karolína prala prádlo na zakázku. To vše pochopitelně na věži.

 

Foto: Polička, kostel sv. Jakuba Většího, Ben Skála, Benfoto; Pelhřimov, kostel sv. Bartoloměje, Isolda11; Dvůr Králové nad Labem, věž kostela Jana Křtitele, Petrik.Tomas, Jan Kučera (Kozuch) / Wikimedia Commons

Kozy na věži choval i pelhřimovský hlásný. Ten se prý těch zvířat nahoru něco nanosil, když se s nimi vracel z pastvy a kozám se cupat po tolika schodech nechtělo.

Ve Dvoře Králové nad Labem bděli nad městem na věži kostela Jana Křtitele, na zvony vyzváněli k bohoslužbám a vždy, když třeba bylo, pověžný s pěti pomocníky zvoníky. Byt hlásného se nacházel v šestém patře věže a byly do něj zavedeny zvonek, vodovod a měl i WC. Měli zde rovněž rumpál, jímž tahali vzhůru nákupy, otop a ostatní nezbytnosti. Od roku 1400 se tady vystřídaly rodiny Thorova s posledními pověžnými Trnkovými a Psotničkovými. Definitivně bylo místo pověžného zrušeno roku 1919.

Na jihlavské věži kostela sv. Jakuba Většího působili věžník a jeho dva pomocníci. Roku 1924 si zatroubil věžník naposledy, neboť jeho práce zde byla ukončena.

Foto: Jihlava, věž kostela sv. Jakuba Většího, SchiDD; Jičín, věž Valdické brány, Petr1888; Ivančice, věž farního chrámu Nanebevzetí Panny Marie, Ben Skála, Benfoto / Wikimedia Commons

Zato Jičín má i dnes svého věžníka a ponocného v jednom, Jiřího Wildu z věže Valdické brány, který je jediným českým zástupcem v cechu Evropských ponocných a věžníků (Europäische Nachtwächter- und Türmerzunft; http://www.euntz.com/), jenž má prozatím 162 členů ze 64 měst z devíti zemí, např. z Polska, Švýcarska, Rakouska, Francie, Nizozemí, Velké Británie, Dánska, Norska, Německa aj.

Jaký vztah měli věžníci ke svému řemeslu i obydlí může dokumentovat případ starého ivančického věžníka-zvoníka Lulicha, jenž se odmítl z věže vystěhovat, přestože hrozilo její zřícení. Tamní zvoník kromě jiného varoval rovněž před bouřemi, ohlašoval úmrtí či návrat poutníků. Poslední věžník, Ignác Psota žil na věži se svou rodinou a domácím zvířectvem, ba i trochu zeleniny si tam vypěstoval. Roku 1928 byl vystěhován do přiděleného bytu, jeho synové chodili vyzvánět ještě do roku 1946.

Foto: Třebíč, věž kostela sv. Martina, Dagmar Guhryová

Na třebíčské věži kostela sv. Martina byl posledním hlásným-věžníkem Bohumil Čiháček, vdova Čiháčková zde žila až do roku 1956. Jejich byt se nacházel v pátém poschodí, stejně jako věžní hodiny, které patří k největším v Evropě. V současné době je v bývalém bytě věžníkově instalována expozice dokumentující, kterak zde vlastně žil.

Neměl věžník věru pobyt jednoduchý, to je jasné: kladkou vytahoval na věž otop a vodu a během dne několikrát absolvoval cestu nahoru a dolů po schodišti. A panečku, jakpak to tam nahoře fučelo, dštilo a mrzlo hned takříkajíc z první ruky. Byt tvořila předsíňka, kuchyně s kachlovými kamny a dva pokoje. Ke splachování a praní barevného prádla byl k dispozici zásobník na dešťovou vodu, bohužel však stékala do něj i měďěnka ze střechy věže..

Za povšimnutí stojí, že třebíčský věžník ohlašoval pravidelně čas pouze do tří stran, na čtvrtou stranu, která směřuje k místnímu hřbitovu, se troubit nesmělo. Jeden hlásný to ovšem kdysi zkusil. Ten vám ale dopadl! Ruka kostlivce ho sevřela pod krkem a umrlec mu vyhrožoval, že bude-li nadále rušit klid zesnulých, draze za to zaplatí. Od té doby si to již netroufl nikdo.

A ještě jedna zajímavost týkající se třebíčské věže a jejího věžníka: Při obrovském požáru města 14. června 1822 vzplála i věž od stříšky přes zvonici, půdu a ochoz, zřítily se zvony a nakonec se zřítila sama báň. A nyní to přijde: František Kopecký, tehdejší věžník, prý přetrval požár v útrobách věže a slezl po žebříku dolů až třetího dne po požáru.

Foto: Moravské Budějovice, věž kostela sv. Jiljí,  Dagmar Guhryová

O pár kilometrů dál od Třebíče se nachází v Moravských Budějovicích věž kostela sv. Jiljí, u jejíhož ochozu byla světnice pro věžníka a jeho rodinu. Poslední „věžníkovi“ byli Müllerovi, kteří měli čtyři děti. V současné době jsou tam elektrické hodiny řízené radiovým signálem z Frankfurtu nad Mohanem, jak jsem se dočetla na informační tabuli u věže. Na ochoz vede 128 schodů a při dobré viditelnosti prý člověk zahlédne i Alpy.

Na tři strany se vyvolávalo a troubilo taktéž z plzeňské věže katedrály sv. Bartoloměje, která je prý svou výškou cca 103 metry nejvyšší kostelní věží v zemi. Pověst praví, že jeden zlomyslný hlásný nejvíce v noci vyřvával každou hodinu na západním ochozu, aby naštval na arciděkanství kanovníky. Jakýsi nemocný kanovník tou dobou zemřel a hlásný od jeho úmrtí dostal pokaždé, když hulákal, zničehož nic facku jako dům. Kamarádi ho varovali, aby přestal, že to není samo sebou, že to bude asi ten mrtvý. Říci si však nedal, až ho pak jednou našli na onom západním ochozu „tuhého“.

 

Foto: Plzeň, katedrála sv. Bartoloměje, Sudo77; Český Krumlov, zámecká věž, Vincent de Groot; Příbram, věž kostela sv. Jakuba Staršího, ŠJů / Wikimedia Commons

V zámecké věži tvaru válce v Českém Krumlově na pátém podlaží měl svou místnost věžník, jenž ve stanovené hodiny troubil na trubku českokrumlovskou znělku, strážil město a vyvěšoval prapory dle stavu počasí.

V dřevěné chaloupce na věži kostela sv. Jakuba Staršího v Příbrami bydlel se svou rodinou hlásný-věžník a měl za povinnost zvonit důležité části dne: k ranní mši, polední modlitbě a večernímu klekání. Ku pomoci mu byly sluneční hodiny. Jednoduché to však neměl, neboť se musel srovnávat s přírodními podmínkami, musel vědět, kterým zvonem má zvonit, v jakém rytmu a jak dlouho. Žádná legrace.

Foto: Jáchymov, Šlikovka, Mentlik ; Klatovy, Černá věž, Jik jik / Wikimedia Commons

V Jáchymově sloužila jako hláska věž původního hradu Freudenstein, jejž značně poškodilo švédské dělostřelectvo v době třicetileté války. Hlásný na věži Šlikovce mimo jiné oznamoval horníkům svým vyzváněním začátek a konec šichty.

Bohužel, řemeslo hlásného postupem času upadalo takřka všude. A důvod? Inu, vznikaly hasičské sbory, které měly k dispozici techniku, budováno bylo pouliční osvětlení, objevili se „muži zákona“, rozšířily se telefony a jiné vymoženosti. Pokrok zkrátka nezastavíš. Přesto se s hlásným-věžníkem leckde v zahraničí setkáme coby s turistickou atrakcí. Obdobně jako s ponocným.

Klatovskou Černou věž rozhodně nikdo nepřehlédne. Je dílem italského stavitele Antonia de Sala. Šestipatrová budova měla v prvním patře také mučírnu a pod střechou se nacházel příbytek věžného, který kromě již předešle vyjmenovaných povinností musel pravidelně vytrubovat i čas. A proč se této věži říká Černá? No poněvadž byla roku 1758 ožehnuta při obrovském požáru města, který byl tak velký, že se na věži roztavil dokonce i zvon. Aby byla zachována tradice, vysílá se denně vytrubovaná znělka do čtyř světových stran v době od deváté večerní do druhé hodiny ranní.

Když Černá, pak tedy i Bílá… Bílou věž postavili z bílého hořického pískovce v letech 1574–80 coby hlásku i zvonici současně přímo u náměstí v Hradci Králové, a to díky finančnímu přispění měšťanů. Odtud tedy pochází její název. Pyšnit se může velkolepým zvonem Augustinem, jejž co do velikosti trumfne u nás pouze Zikmund z katedrály sv. Víta.

Foto: Hradec Králové, Bílá věž, Petr1888, Jan Kučera (Kozuch); Telč. kostel sv. Jakuba, Daniel Baránek / Wikimedia Commons

V Telči zase mají farní kostel sv. Jakuba s mohutnou věží, na jejíž vrchol musíte vyšlapat 40 kamenných a 105 dřevěných schodů, alespoň zjistíte, kolik energie musel ze sebe vydat tehdejší hlásný, když někdy i několikráte za den stoupal ke své světničce.

Chodský hrad v Domažlicích měl dosti velikou smůlu, neboť byl dvakrát zasažen požáry, až z něj zbyly ruiny. Na jeho místě byla v letech 1726 až 1727 vybudována solnice s věží, jejíž dolní část je zbytkem původní hlásky. O kumulované funkci hlásného a ponocného na věži chodského náměstí viz níže.

Kachlová kamna se dochovala v bytě hlásného v levé věži kostela sv. Martina v Krnově. Ten tu sloužil lidem až do roku 1909. Po kompletní rekonstrukci mohou návštěvníci navštívit na radniční věži v Litovli světničku hlásného, jímž byl do roku 1871 Josef Jiránek.

Foto: Domažlice, Chodský hrad a kostel Narození Panny Marie, Asiano; Krnov, kostel sv. Martina, Petr Dadák ; Litovel, radnice, Radek Bartoš / Wikimedia Commons

Domnívám se, že tento nepatrný přehled ku obecné informovanosti zcela postačí. A třeba někoho z vás takříkajíc nakopne, aby se vydal po stopách hlásek, ale zejména jejích obyvatel žijících v sousedství zvonů, ptáků a oblaků…

A ještě…

…tu máme branného a ponocného. Ten prvně zmíněný, jak již sám název napovídá, pečoval o brány, měl od nich klíče a vybíral poplatky. Taková osoba musela být náramně spolehlivá, pročež byla vybírána velice obezřetně.

Ponocný „nastoupil“ do služby obecní de facto po hlásném, věžníkovi. Procházel městem, obcí, s halapartnou, volským rohem a lucernou, aby dohlížel na pořádek a klid v ulicích, ba dokonce kontroloval, zda jsou řádně zavřena vrata či okna. S lidmi neřádnými a podezřelými měl pravomoc se vypořádat, na roh zatroubit a způsobit poplach v případě nebezpečí, ohlašovat čas. Někdy ho doprovázel pes. Od obce obdržel plat a pořádný kožich. S ponocným Romanem Holubem se můžete v současnosti setkat během letní sezony v Domažlicích.

A jestlipak víte, který ponocný stál spoustu peněz? No přece ten, jehož namaloval roku 1947 Josef Lada. Byl totiž vydražen za 1,2 milionu korun českých plus dvacet procent aukční přirážky.