Zrnka písku

   

Text a fotografie: Dagmar Sojková

Loni v létě mne při jedné výletní cestě zaujala obec Kravsko. A první, co mne u cesty „pozdravilo“, byl „zakletý“ zámek v „zapomenutém“ parku. Obvykle se vyhýbám negativitou sršícím úvodům, abych neodradila potenciální čtenáře od dalšího sledování textu, avšak v tomto případě musím učinit výjimku hnána svým přesvědčením o správnosti tohoto aktu.

Zámek Kravsko čp. 43 s parkem osazeným vzácnými stromy a sochou sv. Aloise Gonzaga byl zaevidován již 3. 5. 1958 ve státním seznamu kulturních památek pod číslem 30846/7-6484. Spíše než kulturní památku však připomíná dům hrůzy v lůně zanedbaného, zdevastovaného parkového porostu. U vstupních dveří do zámecké budovy mi oznámila zde umístěná tabule, že takto přepečlivou majitelkou a ochránkyní zmiňované kulturní památky je v současnosti společnost NASPA Hotels s.r.o.

Dříve však, nežli jsem dospěla až sem, upoutal mé zraky u brány do parku velice výrazný informační panel, jenž mi sdělil, že zde proběhla za evropské i státní dotace jeho revitalizace. Pokud tedy mohu shrnout: jediná činnost poměrně čerstvého rázu byla patrna pouze na zteřelých dřevěných tabulkách v blízkosti některých vzácných stromů, kde environmentální Nadace Partnerství vylepila užitečné a zajímavé údaje o těchto dřevinách, jak je patrno na mých fotografiích. Přejela jsem očima po tom neštěstí před sebou, obrátila zraky k sumám na tabuli a následně se opatrně dotázala u protější školy odpočívajícího pracovníka, kdy a zda vůbec proklamovaná revitalizace proběhla. Pokrčil rameny, evidentně se rozpovídat nechtěl, dopil pivo a hodil po mně na odchodnou otázkou, na niž si vzápětí odpověděl: „Jaká revitalizace? Akorát bordel tu byl.“ Tady to poněkud zavání, pomyslela jsem si a vstoupila s fotoaparáty do areálu. Vše, co jsem viděla a nafotila, nyní předkládám k posouzení.

Pochopitelně mi to nedalo. Zda k ozdravení zeleně došlo, či nikoli, nejsem schopna posoudit, ale mohu posoudit bědný stav současný, což mi jaksi nejde dohromady s ochranou kulturních ani přírodních památek. Že by se snad o to nikdo nezajímal? Proč? Vždyť rozličné organizace, státní instituce i média mají takové ochrany plná ústa! Kolik již takovýchto objektů a lokalit hyne i zhynulo jimi bedlivě ošetřováno! Doma jsem začala hbitě surfovat na internetu a pídit se po spolku Regen o.s., později z.s., kterému tak leží blaho a osud zámeckého parku na srdci a jenž o dotace požádal a založen byl paradoxně za účelem: „a) trvalé péče o zachování a rozvoj chráněné přírodní památky – parku Zámku Kravsko, zejména péče o významné stromy situované v této chráněné přírodní památce – parku Zámek Kravsko, b) vytváření a poskytování širokých možností užívání parku Zámek Kravsko zájemcům z řad široké občanské veřejnosti, c) spolupráce se školami, orgány obce Kravsko a ostatními organizacemi obce i jednotlivci na zajišťování rozvoje parku Zámek Kravsko a vytváření podmínek pro jeho užívání, d) vyvíjení dalších forem činnosti s cílem napomáhat rozvoji veřejného života, kultury a zdraví obyvatel obce Kravsko a jeho okolí, včetně rozvoje péče o krajinu a rozvoj infrastruktury.“ (Citováno z úplného výpisu ze spolkového rejstříku, vedeného Krajským soudem v Brně, oddíl L, vložka 13167.)

Sarkasticky úsměvné? Určitě nikoli. Pěkně k vzteku!

Následně jsem obrátila pozornost na majitele zámku, avšak u konce jsem zdaleka nebyla. Skrze rozličné vazby a „vztahové pavouky“ jsem se dobrala poznatku, že se mi tam nějak vynořují a prolínají táž jména a spřátelené společnosti (některé již zaniklé či jinak přejmenované), povětšinou na téže sídelní adrese. A světe div se, dokonce jsem narazila i na jakousi firmu se sídlem na Britských Panenských ostrovech.

 

V závěru jsem zabrouzdala na Informace o Dotacích a návratných finančních výpomocích EDS a na RISY.cz – Projekty EU, kde jsem se obeznámila se jmény těch, kteří dotaci na revitalizaci schvalovali. A já se nyní ptám, zda také stav zámeckého parku, údajně TRVALE opečovávaného (viz citace výše), náležitě zkontrolovali, zda osobně prověřili úroveň oné svědomité péče. Rovněž se na základě zjištěných skutečností dotazuji i našich památkářů, kteří při rekonstrukcích starobylých nemovitostí honí kdekoho kvůli zachování rázu a technologií a „kliček na oknech“: Jaké povědomí vlastně máte o zpustlé kulturní památce Zámek Kravsko čp. 43 s parkem osazeným vzácnými stromy a sochou sv. Aloise Gonzaga, jenž byl zaevidován již 3. 5. 1958 ve státním seznamu kulturních památek pod číslem 30846/7-6484 (to jen kvůli případné ztrátě paměti)? Proč nevyvíjíte tlak na majitele? Anebo zase budete raději plakat nad „památečními“ ruinami? Či snad v nejlepším případě budete s rukama v klíně přihlížet, kterak se zámek v Kravsku ocitne v inventáři zahraničního majitele finančně zdatného, zejména pak díky ropě, finančním spekulacím a obchodovaní se zbraněmi a zbrojním materiálem?

Abych byla objektivní, než něco napíši, navštívila jsem Kravsko i letos. Co kdyby se náhodou ledy pohnuly. A to víte, že se pohnuly! Zámek chátrá dál, sekvojovec žloutne, v zašlém parku mi praskaly spadané větve pod nohama a brouzdala jsem se v neshrabaném tlejícím listí. Přesto nadále doufám, možná naivně, v nějaký zázrak, jenž by vytrhl tuto památku z pozvolného umírání.

 

Vlastivědná „vycházka“

Co víme o obci?

Podívejme se, co o Kravsku uvádí Vlastivěda moravská, Okres znojemský (1904):

„Kravsko (něm. Krawska), samostatná katastr, a polit. obec. Přifařena do Přimětic. Má dvoj třídní českou školu, kterou r. 1900 navštěvoval 101 žák. V obci pošta a telegrafní úřad. Rozloha obce 826 ha. Nemovité jmění obce 37 ha 22 a.

Jména trati : Mastnik, Zaplavení, na Hradisku, Vápenice, na Špolíře, Opalovec. Vrch Tvarůžek sev. Kravská 349 m nad mořem. Obyvatelstvo jest české a katolické. R. 1834 bylo 64 domů se 345 obyv., r. 1890 86 domův a 486 obyv. Roku 1890 bylo 13 Němcův a r. 1900 560 obyv.

Osada jest prastarého založení, o čemž svědčí tuto objevené hlazené nástroje kamenné r. 1891.

R. 1093 český kníže Kunrat daroval ves Kravsko s lesem a 40 jitry půdy klášteru benediktinskému na Ostrově v Cechách- Listina o tom jednající jest asi podvržena, neboť r. 1190 bylo (Chrauzko) darováno knížetem Otou nově založenému klášteru v Louce.“

Obec tato, jež nyní náleží do Chráněné krajinné oblasti Jevišovka, si zakusila své, neboť jí častokrát táhla vojska a ohrožena byla i vpádem vojsk tureckých, když tato pronikla až k Vídni. Během 16. století tu bylo založeno několik rybníků, sloužily zde dva mlýny a mok zlatavý produkoval pivovar. Po zrušení premonstrátského kláštera byla obec prodána Náboženským fondem moravským hraběcí rodině Ugarte. Vesnice se těžce dotklo období napoleonských válek, střídání majitelů a rušení rybníků – z jednoho z nich vznikl zámecký park, dva stávající spojuje Plenkovický potok ústící do říčky Jevišovky. Taktéž prusko-rakouská vojna přinesla spoustu utrpení a epidemii cholery. Navzdory všem těžkostem mělo zdejší obyvatelstvo vybudováno silné národní uvědomění, čehož je dokladem 1. tábor lidu uspořádaný v Kravsku roku 1868 před místním pivovarem u příležitosti oslav narozenin F. Palackého.

Co víme o zámku?

Tam, kde se snad původně nacházela tvrz vladyky Miloty z Kravska, která byla zničena během česko-uherských válek, vyrostla v pol. 18. stol. patrová rezidence pro opata premonstrátského louckého kláštera, která byla chráněna vysokou hradbou. Na vyobrazení ze 60. let 18. století měla přístavek a v rozích dva věžové pavilony, z nichž v jednom se nacházela kaple Andělů strážných. Mimo stálo obydlí zámeckého duchovního. Klášter byl roku 1784 zrušen výnosem Josefa II. v rámci jeho reforem a panství Kravsko koupil hrabě Jan Václav Ugarte, který rezidenci v letech 1789–1796 přestavěl v pozdně barokním slohu a pavilony spojil arkádovými křídly. Tehdy již měla budova i druhé patro. Po něm přidal zámku klasicistní ráz hrabě Alois Ugarte, zejména pak charakteristický balkon podepřený pilíři. Jeho dcera Aloisie, provdaná Chotková, nechala na otcovu památku umístit do parku sochu sv. Aloise Gonzaga, patrona mládeže a studentstva.

„Roku 1847 zbudována byla v Kravsku zámecká kaple Matky Boži Pomocnice, kterou r. 1852 a 1853 dala pani Aloisie baronka Gudenauová, rozená hraběnka Ugartová, vlastním nákladem úplně obnoviti, obrazy a oltářem ozdobiti a přístavbou sakristie rozšířiti.“ (Vlastivěda moravská, Okres znojemský, 1904)

Majitelé se střídali, s nimi přibývalo i úprav, k poslední přestavbě došlo v 90. letech 19. století. Na počátku 20. století vlastnily Kravsko sestry kněžna Luise de Frasso-Dentice a hraběnka Karolina Lützowová, v roce 1925 byli majiteli Luigi a Emilie de Frasso-Dentice. Jako letní sídlo zámek tento italský rod využíval až do roku 1939. V interiéru se dodnes dochovaly zbytky štukové výzdoby a výmalby.

Po 2. světové válce našla v zámku útočiště měšťanská škola až do otevření objektu nového naproti přes silnici v roce 1967. Nacházely se tu také byty, od roku 1948 kino a od roku 1950 oddací síň. V roce 1984 byly zámek a park ku jejich prospěchu kompletně rekonstruovány Crystalexem z Nového Boru na rekreační zařízení. A nakonec postihla areál péče nového majitele, společnosti NASPA Hotels s.r.o., za asistence spolku Regen o.s. Z této plodné spolupráce vzešel hotel a kongresové centrum Zámek Kravsko, s volejbalovým hřištěm, tenisovým kurtem a parkovištěm v areálu zámeckého parku – avšak podnik tento, jak víme, neměl dlouhého trvání. A tak byť doposud v majetku firmy NASPA Hotels s.r.o. a v TRVALÉ PÉČI spolku Regen, nyní s přídomkem z.s., zámek i park kvapem chátrají – a onen kvap je takového rázu, že z dotací revitalizovaný park i rekonstruovaný zámek brzy již nikdo nepozná.

       

Vzácné stromy v zámeckém parku

Zámek obklopuje rozsáhlý, čtyřhektarový anglický park s rybníkem a vpředu pak též kdysi udržovaný park francouzský, z nějž dnes vidíme bídný pozůstatek uprostřed s „bezvodou“ fontánou. Nicméně v areálu lze spatřit celou řadu vzácných stromů, např. trnovník akát Robinia pseudoacacia, jasan ztepilý Fraxinus excelsior, douglasku tisolistou Pseudotsuga menziesii, jilm horský Ulmus glabra, jinan dvojlaločný Gingko biloba, dub letní (dub křemelák) Quercus robur, javor mléčný (javor mléč) Acer platanoidos, borovici vejmutovku Pinus weymouthiana a dva platany javorolisté Platanus × acerifolia. Jim vévodí asi dvě stě let starý sekvojovec obrovský Sequoiadendron giganteum Lindl., vysoký kolem 30 metrů, v jehož blízkosti najdete i jeho potomka. Další dva sekvojovce zdobí zahradu školy naproti zámku.

 

Zajímavosti

Sekvojovce v České republice

• V obci Chabaně u Uherského Hradiště se nachází památný strom, jediný přeživší ze tří, které vysadil hrabě Zikmund II. Berchtold snad před 150 lety.
• V zámeckém parku v Ratměřicích u Benešova rostou dva památné sekvojovce o výšce kolem 45 metrů a stáří asi 150 let, vysazené hrabětem Chotkem kolem roku 1860.
• Dva přibližně třicetipětimetroví obři vládnou lesní školce v Kunratickém lese. Stromy byly vypěstovány ze semen ratměřických bohatýrů, další se nachází v zahradě hájovny U Krále Václava.
• Do vlašimského parku přibyl ke třem pětimetrovým čtvrtý exemplář sekvojovce, tentokrát potomek ratměřických velikánů. Prozatím osmimetrového drobečka daroval městu místní občan, který si jej coby dáreček vysadil na zahradě a pak se nestačil divit.
• Sekvojovce obrovské mají rovněž v Arboretu v Kostelci nad Černými lesy, v Botanické zahradě v Troji, ve školní botanické zahradě v Malešicích, v liberecké botanické zahradě, v Třeboni, v zámeckém parku v Sychrově aj.

Ve světě

• Jeden z nejstarších sekvojovců „Generál Sherman“ dohlíží na Sequoia National Park v Kalifornii (USA) ze své výšky kolem 83,8 metru, na světě pobývá již na 2300–2700 let. U paty kmene mu naměřili obvod 31,3 metru.
• „Generál Grant“ se nachází v rezervaci Kings Canyon National Park v severní Kalifornii (USA) a měří prý asi 82 metry.
• Snad nejstarší sekvojovec obrovský se nazývá „President“ a je stár přibližně 3200 let a tyčí se do výše kolem 75 metrů. Domovem je mu Sequoia National Park v Kalifornii (USA ).
• Roku 1953 padl dosud nejvyšší známý sekvojovec, jemuž právem říkali „Otec lesů“, který se vytáhl až do 120 metrů a v době smrti Alexandra Makedonského mu bylo dle letokruhů již přibližně 150 let.
• Slovensko: hrad Červený kameň, areál lázní Štós, Arboretum Mlyňany Slovenskej akadémie vied aj.; Německo: např. Neuweiler, Heidelberg, ostrov Mainau; Francie: botanická zahrada v Ribeauvillé, Paříž, Lyon…; Velká Británie: Benmore, Perthshire, Královská botanická zahrada v Londýně, New Forest (Hampshire); Itálie: soukromá zahrada v Roccavione (Piemonte); dále pak se vyskytuje obří strom třeba na pobřeží Černého moře, vysazují jej v parcích v Austrálii i na Novém Zélandu aj.

Léčivé síly sekvojovce obrovského

Velmi účinné jsou tinktura z čerstvých pupenů, obklady z jehličí, nálev z kůry. Používají se k léčbě artrózy, osteoporózy a kostí vůbec, potíží s vazy a se šlachami, k léčbě zánětů, prostaty, jaterních onemocnění, k pročištění krve, upravení metabolismu, tonizaci nervové soustavy, zejména starších osob, k posílení organismu.

 

Kocanda? Technická památka zmírající na „úbytě“

Nejen zámkem se Kravsko mohlo pyšnit. Proslulo i díky Kocandě. Čemu se říká v Kravsku Kocanda? Toto stojí psáno ve Vlastivědě moravské, Okres znojemský (1904):

„Půda okresu Znojemského jest po většině ze šedé ruly, …dosti rozmanitá, ba někde i červená a strukturou hrubě plástevnatá, místy také očkovitá zakulaceními zrny křemennými. Zvětráním živců v rulách zdejších vznikají dosti značná ložiska kaolínová (hlíny porculánové), např. u Přímétic, Kravská a Mašůvek při Znojmě, kde rozdělena jsou vrstvami křemennými na pásma břidličnatá. Ložiska tato dávala dlouho látku hlavně mor. fayenci (Vranovský wedgewood, Kravsko) a později i porculánu (Přímětice, Kravsko), ovšem s příměskem jiných hlin. …“

Tímto citátem se tedy dostáváme ke Kocandě. Existují-li takto příhodné surovinové zdroje, proč jich nevyužít ku všeobecnému prospěchu? A opět se začteme do Vlastivědy moravské, Okres znojemský(1904)::

„Asi deset minut cesty sev. Kravská jest továrna na zboží keramické. V ústech lidu slově Kocandou. Továrnu založil r. 1823 Michael Raufer, před tím technický správce keramických továren vranovských, jenž má veliké zásluhy o zvelebeni tovarů vranovských.“…

Michael Raufer, původem snad z Prahy, zprvu učitel praktikující v Myslívi u Všerub na Šumavě, jehož zálibou byla keramika, přibyl do Kravska z Vranova nad Dyjí, kde získával vědomosti a zkušenosti v keramické manufaktuře a zde též coby dílovedoucí a správce působil. Po svém propuštění z manufaktury odkoupil od hraběte Aloise Ugarteho objekt zvaný Kocanda i s přilehlými pozemky, aby zde začal budovat roku 1823 továrnu na výrobu keramiky. Přísun dřeva a keramické hlíny z lomu v Příměticích si nasmlouval s hrabětem. Nutno na tomto místě připomenout, že budova u cesty byla původní středověkou zájezdní hospodou – kocandou, posléze se v ní nacházela vrátnice.

M. Raufer následně vložil nemálo prostředků do zefektivnění výrobního procesu, ba dokonce sám vynalezl stroje usnadňující dělníkům práci, využil výhod parního stroje, nechal postavit pec na vypalování porcelánu a pracoval na jeho vývoji. O zboží z Kocandy trh domácí i zahraniční projevily značný zájem, na čemž měla nemalou zásluhu i Rauferova propagační činnost (!). A jak to tak bývá, poptávka časem poněkud ochabla – v závislosti na tom, jak ochabovaly síly stárnoucího majitele. M. Raufer byl pak nucen továrnu kvůli velkému svému zadlužení prodat za zbytkovou cenu v 50. letech 19. století Vincenci Planckhovi pro jeho syny. Mimochodem, uvedený obchodník mu na provoz a rozvoj továrny půjčil. Užitková keramika z Kravska měla přesto stále svá odbytiště a továrna zaměstnávala jak místní obyvatele, tak i „přespolní“. Avšak pozor, v okolí vznikly další manufaktury, takže situace se poněkud ztížila. Když zemřel V. Planckh mladší, jenž převzal od otce vedení firmy, vdova po něm přenechala podnik V. Planckhovi nejmladšímu. Ten ale záhy zemřel a  firma přešla dílem na bratrance H. Planckha a dílem na A. Fischera. Tehdy podnik dodával na trh stavební keramiku, kuchyňský sortiment, hračky a drobné předměty (značky KRAWSKA, VP či BP). V roce 1907 se H. Planckh dostal do konkurzu, navzdory tomu se zde ovšem vyrábělo až do 20. let 19. století. V roce 1948 připadl podnik státu a výroba pokračovala dál, stejně i modernizace provozu.

V rámci restitucí v devadesátých letech byla továrna navrácena synovi předválečného majitele, panu M. Skalickému. A od tohoto okamžiku se začíná odvíjet úpadek druhdy prosperující keramičky, zakončený definitivním uzavřením roku 2000.

Kocanda byla roku 1997 vyhlášena Ministerstvem kultury ČR kulturní památkou. Celý areál (sestávající z „Kocandy“, budovy se starými pecemi a sušárnami, z administrativní budovy, skladu zboží, tzv. Magacinu, hospodářských budov a obytné části se zahradou) ve stavu značně zchátralém očekává nového majitele, neb byl dán do prodeje. V části areálu s někdejšími hospodářskými budovami se v současné době nachází farma soukromého zemědělce.

Loupežníkův dub

Poblíž keramičky zaujmou pozornost turistovu urostlé duby letní, z nichž ten nejmohutnější, přibližně 300 let starý, je dubem památným. Pověst praví, že se v jeho koruně ukrýval a tamtéž i obydlí si zřídil loupežník Melkus, dokud zde nebyl vojáky, kteří ho stíhali, vlastně omylem zastřelen, poněvadž tito se bavili při odpočinku sestřelováním žaludů.

Závěrem

Nutno si poznovu položit otázku, jaký má vůbec smysl udělovat statut kulturní, přírodní či technické památky, je-li s ní nakládáno takto neurvale, až se posléze díváme pouze na její ruiny či dobové fotografie. Takto skončil nejeden historický objekt, jenž byl v restituci navrácen do rukou původních majitelů či jejich potomků, častokrát jimi necitlivě rekonstruován nebo prodáván dále, až skončil existenci svou pod lžícemi bagrů. V rámci objektivity nelze zapomenout ani na ty druhdy ve správě armády, družstev, státních podniků aj. Žalostný to pohled, žalostné to vědomí, jak si vážíme odkazu předků našich a s jakou „úctou“ si jej hýčkáme a „trvale“ opečováváme tak velmi, že leckdy v sutinách končí i památkové unikáty.