Autorka: Dagmar Guhryová
Foto: Richard Crosley / Wikimedia Commons
Vlaštovičky, vlaštovičky,
povídalky, švitořičky,
už nám z dálky jaro nesou,
na domov se celé třesou.
Prohlédly si, kde co leží,
hnízda, dvorky, špičky věží.…
(Úryvek z básně Návrat od Františka Halase)
O jakém domovu je v básni vlastně řeč? Samozřejmě, že o tom, jejž opustily, než se vypravily na vysilující cestu na svá daleká, předaleká zimoviště. Domov – hnízdečko. Hnízdečko lásky, hnízdečko plné potomstva, útočiště.
Víte, že si dříve někteří mysleli, že se vlaštovky nestěhují, nýbrž přečkávají zimu v nehybnosti v rozličných dutinách a skulinách? Že se třeba ponoří i do hlubokých tůní se stojatou vodou, že se celé ztuhlé ukrývají v bahně a teprve v teple zase ožijí? A že jiný vědec zase tvrdil, že se v houfech stočené do klubíčka ukrývají po celou zimu na říčních dnech?
Foto: Immanuel Giel / Wikimedia Commons
Ovšem my už dnes víme, že se nejprve v průběhu jara a léta pěkně vykrmí, vždyť hmyzu je všude zatím dostatek, vylepší si hnízda předešlou sezonou a zimním nečasem dosti „opracovaná“ (nebyla-li zničena), vyvedou potomstvo a poté, když zachytí první náznaky příchodu chladnějšího počasí a úbytku potravy, tedy většinou v září (i když není vzácností ani odlet koncem července či začátkem srpna), se organizovaně shromáždí do velkých hejn, aby se připravily na cestu. Poněvadž však mají před sebou cestu předalekou, některé až 10 000 kilometrů, počkají si na počasí, které je pro takový let optimální, aby se hned od počátku příliš nevysilovaly. A pak se jednoho dne prostě vznesou.
Foto: Jörg Hempel / Wikimedia Commons
Evropské vlaštovky obecné (Hirundo rustica), rorýsi a jiřičky přezimují v jižní Africe v Transvalu, ale i v Nigérii, Kongu, Zairu, Maroku a Tunisku a jinde, avšak na jaře se vracejí do stejných hnízdišť v Evropě. Jsou to rychlí a silní letci a překonávají oceány a pouště. Jakmile zapadne slunce, ukládají se na pevnině k odpočinku v rákosí a sítinách.
Vlaštovky prý celkem urazí během stěhování tam a zpět až 20 000 km, připočteme-li k tomu i vzdálenosti překonané při shánění potravy, pak snad až kolem 300 000 kilometrů. Největší zimoviště vlaštovek obecných na světě se prý nachází v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal nedaleko Durbanu, slétají se tam těch svižných ptáčků miliony.
Foto: 4028mdk09 / Wikimedia Commons
Jiřičky obecné (Delichon urbica) k Evropě příslušné zdolávají Saharu ve velkých výškách bez zastávky, využívají totiž vzdušných proudů, aby se tolik nenamáhaly. Odpočívají a síly nabírají k další cestě v opuštěných hnízdech, v dutinách stromů či budovách. Mnoho ptáků, především mláďat až na osmdesát procent, během cesty zahyne, nejvíce údajně právě nad Saharou. Ale také přelet alpských velikánů bývá za příliš chladného počasí pro jiřičky kritický.
Foto: Klaus Röggel / Wikimedia Commons
Začátkem srpna nám dají na shledanou rorýsi. Ti na rozdíl od vlaštovek neztrácejí zbytečně čas usedáním k odpočinku, nýbrž „tlučou špačky“ v krátkých intervalech přímo za letu. Jenom rorýsí „mládeži“ je zapotřebí častější relaxace, a tak jí přesun za teplem trvá poněkud déle. Rorýs obecný (Apus apus) si zase vybral zimoviště vzdálená 3000 až 12 000 km, kamž se dokáže „řítit“, jak mnohé zdroje tvrdí, rychlostí i 180–200 km/h. Je to prostě výtečný letec!
Foto: Dûrzan Cîrano / Wikimedia Commons
K čeledi vlaštovkovitých se hlásí i „naše“ břehule říční (Riparia riparia), jež se vydává do teplých krajin na jih od Sahary převážně během září (byl však zaznamenán při dobrých podmínkách odlet některých i počátkem října). Břehule říční ze střední Evropy nalézají většinou útočiště v mokřadech ve střední Africe, ale i na východě, jihovýchodě a jihu Afriky. Někteří ornitologové zdokumentovali jejich výskyt také v západní Africe. Dočetla jsem se, že tam byl doložen výskyt jedné „české“ kroužkované břehule poblíž Čadského jezera. K odpočinku vyhledávají stejně jako při hnízdění písčité břehy vodních toků či pískovny. Během přeletu překonají vzdálenosti od 1500 do 10 000 kilometrů.
Foto: Myosotis Scorpioides at en.wikipedia / Wikimedia Commons
Stěhují se rovněž vlaštovky, jiřičky a rorýsi ze Severní a Jižní Ameriky, např. vlaštovky modrobílá, stromová (až 5500 km, útočiště hledají i na Bahamách, Trinidadu, Velkých Antilách, v Kolumbii, Venezuele nebo Guyaně), obecná (přibližně 11 000 km, jižní Florida, Antily, Střední a Jižní Amerika), vlaštovka pestrá, jiřička modrolesklá (zalétá do Amazonie, při cestě odpočívají u Mexického zálivu na mostních pilířích), rorýsi ostnitý (až 10 000 km, do Peru či do Amazonie), světlý (jen do Kalifornie, jižní Arizony, Nového Mexika aj.).
Nalétají toho tito tažní opeřenci více než dost a mnoho jich během tak dlouhého putování zahyne. K hromadnému úhynu dochází, pakliže panuje v průběhu tahu nepříznivé počasí, což má za následek nedostatek potravy. Vysílení ptáci následkem toho umírají vyčerpáním. Avšak nebezpečný je jim (hlavně v minulosti byl) také člověk, jenž je loví do tenat coby vyhlášenou lahůdku. Uvádí se, že u vesnice Ebbaken v Nigerii dokázali kvůli zmlsaným jazykům usmrtit ještě na konci 20. století kolem 200 tisíc vlaštovek.
A tak by už jen kvůli svému užitku, ale především kvůli své houževnatosti a výše zmíněným obtížným „leteckým“ podmínkám zasloužily více naší pozornosti, ohleduplnosti a péče.
Foto: Tomasz Kuran / Wikimedia Commons
Jak je poznáme?
Vlaštovka obecná, jiřička obecná a břehule obecná náležejí do čeledi vlaštovkovitých (Hirundinidae).
Vlaštovka obecná je charakteristická dlouhým vidlicovitým ocasem, modročernými špičatými křídly a hřbetem, bělavým bříškem a načervenalým hrdélkem a čelem. Buduje si miskovité hnízdo shora otevřené, které umisťuje kvůli lepší ochraně těsně pod stropem.
Vlaštovkovitých existuje po celém světě kolem osmdesáti druhů, kromě již výše zmiňovaných si můžeme uvést ještě kupříkladu vlaštovky mangrovovou, bahamskou, antilskou, andskou, guatemalskou, pralesní, etiopskou, horskou, říční, jeskynní, australskou, nigerijskou, kamerunskou aj.
Jiříčka obecná je o trochu menší než vlaštovka. Její ocas je podstatně kratší a mnohem méně vykrojen. Ptáček má hřbet a křídla modročerné, zato čistě bílé bříško, hrdlo i kostřec. Staví si uzavřená hnízda, která mají na straně otvor.
A zase: jiřiček známe několik druhů. Za mnohé na tomto místě jmenujme jiřičky asijskou, galapážskou, himálajskou, madagaskarskou, jižní, proužkovanou, bělobřichou apod.
Břehule říční má podobně jako jiřička krátký ocásek a zaoblená křidélka. Hřbet je zbarven do tmavohněda, břicho září bělostí, na volátku se nachází tmavým pruh a také kostřec je tmavý. Břehule hloubí v březích vodních toků (proto název břehule) dlouhé chodbičky, na jejichž konci pak založí hnízdo. Jelikož tito ptáci tvoří početné kolonie, jistě si dokážete představit, jak velmi bývají potom břehy provrtány. Také u ní si připomeňme některé její „sestry“: břehuli konžskou, nilskou, bělookou, skalní, hnědohrdlou, africkou atd.
Řekli byste, že je rorýs obecný příbuzný kolibříka? Je, náleží stejně jako kolibřík ke svišťounům (Apodiformes), avšak k čeledi rorýsovitých (Apodidae). Ta čítá asi 87 druhů rozesetých v různých koutech naší planety. Tito vynikající letci mají štíhlé tělo, úzká dlouhá křídla a krátké nožičky sloužící jim k zachycení, nikoli k chůzi. Peří je černohnědé, na hrdélku vyniká bílá skvrnka. Hnízda si buduje ve štěrbinách věží či jiných výškových budov, pod střešními taškami, ve vikýřích. Příbuznými rorýse obecného jsou třeba rorýs brazilský, mexický, zairský, papuánský, kapský aj.
Vzhledem k tomu, že byl v posledních letech zaznamenán značný úbytek v ČR žijících vlaštovky obecné, jiřičky obecné, břehule říční i rorýse obecného, dostali se pod „ostříží“ dohled seznamu ohrožených druhů a s tím souvisejících organizací ochrany přírody. U nás je zakázáno a pokutováno ničení jejich hnízd, včetně dočasně opuštěných, do nichž se napřesrok ptáci obvykle zase navracejí.
Nejnovější komentáře