Milevské maškary
Foto: Chmee; Richenza/Wikimedia Commons
Autorka: Ceridwen Bronwyn
Český masopust se stal natolik pozoruhodnou lidovou tradicí, že svou originalitu „protlačil“ v listopadu 2010 až do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO, přesněji řečeno: dostaly se do něj masopustní průvody masek z Hlinecka.
Proč právě masopust z Hlinecka? To je věru prosté. Zachoval se totiž se vším všudy takřka v původní podobě slavností, jež vzdávaly a doposud vzdávají hold blížícímu se jaru a s ním související plodnosti a prosily o hojnost úrody a hojnost obecně vůbec. A jak takový průvod vypadá? Nic není nahodilé. V čele masopustního průvodu kráčí vždy kobyla, uzavírá jej ras. Kobyla je na závěr usmrcena, avšak vzápětí opět oživena, což má symbolizovat zrození jara. Maskám, které chodí dům od domu, je všude nabízeno něco dobrého na zub, ale i na posilněnou v podobě kořalky či piva. Černé maškary, třeba kominíci, potírají obličeje okolostojících diváků mazadlem. K tradičním masopustním maškarám kromě již uvedených náležejí kupříkladu medvědář s medvědem, kozel, bába s nůší, kominík, Turci a další.
Milevské maškary
Foto: Richenza/Wikimedia Commons
Za pozornost stojí zvyk z Kolovče na Chodsku, kdy v době masopustní postaví místní obyvatelé mlýn a v něm semelou devět starých bab na osm mladých. A v Postřekově se zase lidé rozhodli, že místo pohřbívání basy budou věšet Masopusta. Na Uherskobrodsku, Doudlebsku a Hlinecku se dochovaly mečové (šavlové) tance, v okolí Rožnova pod Radhoštěm chlapci převlečení za staré ženy uvazovali svobodným děvčatům k nohám kus dřeva, tzv. klát – no zkrátka, každá oblast měla svá specifika. A co takový karneval v Benátkách nebo v Rio de Janeiru? To jsou přece také takové masopusty – „poněkud“ větší a trochu jinak pojaté.
Období masopustní trvá od Tří králů až do Popeleční středy, přičemž hlavní zábava začíná o masopustní neděli a vyvrcholí půlnocí masopustního úterý, kdy obvykle ponocný zatroubí na roh a rychtář či některý radní vyzvou účastníky k rozchodu a zahájení půstu před Velikonocemi. Masopust je pln zpěvu, tance, scének, jídla a pití.
Ani Matičce Praze se zmiňované rejdění nevyhýbá. Pravidelně se konají masopusty v Hlubočepech, Kbelech, kde současně bývá staročeský jarmark, v Karlíně se představují při této příležitosti tradiční řemesla, masopustní rejdy zachvátí i Suchdol, Letňany, Břevnov, zpestřeny bývají českou zabijačkou a farmářskými trhy. Ve Střížkově letos například zavládne duch svatebního veselí, pozoruhodný bývá průběh i program masopustního průvodu na Malé Straně, jenž končívá na Kampě zastřelením medvěda. Po staru se to „rychtuje“ i v Toulcově dvoře v Hostivaři, tradiční masopustní koblihy lákají návštěvníky v Modřanech. Zato Žižkov se může honosit svou prioritou mezi pražskými masopusty – je prý totiž nejstarší.
Carnevale Praha
Foto: David Sedlecký/Wikimedia Commons
Nejstarší zmínka o masopustu (též fašanku, ostatku, končinách) pochází ze 2. poloviny 13. století. Názory na jeho původ se různí, jedni hledají základy v pohanství, druzí v křesťanství. Podobnost je zde určitá se saturnáliemi, bakchanáliemi, luperkáliemi či liberáliemi, jejichž nezřízenou bujarost ku poctě Saturna, Dionýsa alias Bakcha popisují historické prameny a zachycují více než názorně díla výtvarných umělců. Jedno je však zcela jisté, hovoříme o čase plném zabíjaček, tancovaček, všelijakých taškařic, ale taktéž lidové kultury reprezentované tradičními rituály, písněmi, tanci, divadelními představeními, ale především společenským životem, sdružováním se lidí ke společné zábavě na konci zimy. Vynikající psychologický efekt tohle tmelení.
Karneval ve světě
Foto: KurentiPtujFront; Paulo Juntas; Sergio Luiz / Wikimedia Commmons
Saturnálie, bakchanálie, luperkálie, liberálie…
Tyto čtyři cizí termíny jsem v textu použila, proto je nyní zapotřebí přiblížit si jejich význam, ne každý je tak dalece obeznámen. Pusťme se tedy do toho.
Starořímské saturnálie, lat. saturnalia, byly svátky oslavující boha Saturna, boha setby, sklizně, rolnictví a hojnosti, jenž naučil lidi hospodaření s půdou. V době jejich trvání se jedlo, pilo víno, porušovaly se dobré mravy, lidé se obdarovávali, ale také si třeba měnili v rámci společenské hierarchie své dosavadní pozice, a tak se mohl alespoň na chvíli stát třeba otrok pánem. Oslavy byly zprvu jednodenní, posléze se trochu protáhly na šest, ba dokonce i na 14 dní.
Bakchanálie byly divoké hry, obřady, zábavy na Dionýsovu (Bakchovu) počest, jichž se účastnily dle pověsti Bakchantky, zběsilé průvodkyně tohoto boha vína, které prosluly svým řáděním ve stavu extáze během pitek, svými orgiemi, při nichž trhaly těla obětních zvířat jako šílené – a nedej Pán Bůh, aby se jim připletl do cesty nezvaný host. Odtud nazýváme nezřízené „společenské zábavy“ bakchanáliemi.
O luperkáliích pořádaných z úcty k bohu Lupercusovi, ochránci stád před vlky, se kromě všelikých radovánek „vyplácelo“ o sto šest. Řádně vyšlehány byly ženy a dívky řemínky z kozích kůží. Samozřejmě „z lásky“. Takový předchůdce velikonočního „vyšupání“.
Liberálie označují rovněž oslavný svátek na počest starověkého boha plodnosti, vína a vegetace Libera (Dionýsos Lysios). Byl provázen hodokvasem a někdy nemravným dováděním. Během liberálií se z chlapců stávali oficiálně muži oděním do bílé mužské tógy. Později se slavila i zástupkyně žen, bohyně Libera (Ariadné).
Nejnovější komentáře