Nenápadný, s nádvořím a vchodem zastrčenými ve „stínu“ komerčního Palladia postává skromně na náměstí Republiky v Praze klášterní kostel sv. Josefa Řádu menších bratří kapucínů. A přesto k němu směřují kroky lidí věřících, ale i jen prosebníků hledajících pomoc v nesnázích. A věřte, chodí jich tam v současné době dosti svízelné stále více – za Judou Tadeášem.
Poklekají, postávají, jednotlivci i celé rodiny s malými dětmi před sochou zmiňovaného světce. Modlí se k němu, o pomoc v duchu žádají, někdy i písemně na lístečku svou prosbu přistrčí. A těm, kteří nevědí, jak o „výpomoc“ náležitě požádat, poslouží na malém oltáři s klekátkem umístěná deska s modlitbou začínající slovy: „Svatý Judo Tadeáši, blízký příbuzný Krista Pána, …“ Každopádně zde panuje zvláštní, uklidňující atmosféra a ti lidé odsud odcházejí s pevnou nadějí a vírou ve zlepšení své situace, kdo může, do kasičky minci vhodí a vlevo ve výklenku svíčičku zažehne. Těch svíček tam hoří vskutku požehnaně. Ale co je podstatné, žádný z prosebníků neopomene za případnou pomoc předem poděkovat.
Juda Tadeáš
Možná by vás zajímalo, čím si tento ne příliš známý apoštol Juda Tadeáš takovou důvěru vysloužil. Co to vůbec bylo za člověka? Tak tedy: uvádí se, že byl synem Kleofáše a Marie Kleofášovy, jež snad byla v příbuzenském vztahu s Pannou Marií. Patřil ke Kristovým učedníkům a stal se mučedníkem – byl ubit právě buď níže vzpomínaným kyjem pro svou víru v Kristovo vzkříšení, anebo sekerou. Jako ke svému patronovi se k němu obracejí zraky všech lidí stíhaných osudem a nacházejících se v přetěžkých životních situacích, neboť vymohl svým potřebným bližním u Boha pomoci. Vypodobněn bývá s kyjem v ruce a s vyobrazením Kristovy hlavy, rovněž mu umělci kladou do rukou knihu či svitek. Není bez zajímavosti, že sochařské ztvárnění Judy Tadeáše z rukou Jana Oldřicha Mayera, jenž k nám přišel z Dolního Rakouska, zdobí Karlův most a že skvostnou dynamickou řezbu barokního mistra nad mistry, Matyáše Bernarda Brauna, která byla původně určena kostelu Panny Marie Na Louži v Praze, nyní mohou obdivovat návštěvníci Národní galerie. Ostatky Judy Tadeáš se nacházejí v bazilice sv. Petra v Římě, v kapli sv. Josefa. Jiné legendy však tvrdí, že zůstaly v arménském klášteře a později byly přesunuty do ústraní v pohoří Pamír.
A nyní zpět ke kostelu
Kostel sv. Josefa náleží ke kapucínskému klášteru. Po obou stranách vstupní brány do dvora shlížejí na chodce z nik ve zdivu sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka Serafínského. Nad vchodem do samotného kostela uvidíme fresku sv. Josefa a erb pána Gerharda barona z Questenberku, zakladatele zdejšího kláštera. Na uzavřeném malém dvorku jsou vedle sochy Judy Tadeáše umístěny plastiky dvou andělů. Součástí výzdoby jinak prostého interiéru jsou obrazy sv. Antonína a sv. Felixe od Karla Škréty na bočních oltářích, nástěnná malba F. Duchoslava a plastiky Prachnerovy. Kostel byl budován v letech 1636–1653 stavitelem Melicharem Mayerem.
Foto: Anton Fedorenko / Wikimedia Commons
Nezastavujeme se a pokračujeme na Hradčany
Proč, ptáte se? Proč najednou přeskakujeme takový kus? To proto, že bratři kapucíni zde obhospodařují další zajímavý komplex. Velmi zajímavý, neboť klášter vedle Lorety v Praze je nejstarším kapucínským klášterem u nás (1600–1602). Byl založen Vavřincem z Brindisi. Kapucíni zde vlastnoručně vybudovali kostel Panny Marie Andělské, klášterní budovy a zahrady, později v letech 1663–68 ještě barokní hospodářské budovy a v 1. pol. 18. století i nové křídlo konventu. Zajímavostí je originální betlém s postavičkami v životní velikosti. Ježíšek leží do Třech králů na seně, poté ho drží Panna Marie na rukou. A betlém je v tomto případě věcí vskutku symbolickou, jelikož první jesličky vytvořil údajně František z Assisi – zakladatel žebravého františkánského řádu.
Guercino: Saint François en méditation
A na závěr něco o kapucínech
Abychom měli náš stručný přehled kompletní, měli bychom si něco říci o samotných bratřích kapucínech. Právě oni kráčejí ve stopách výše uvedeného světce. Z toho tudíž vyplývá, že je řeholní Řád menších bratří kapucínů jednou z větví františkánského řádu. Tou s hnědým hábitem, přepásaným šňůrou z provázků s růžencem, s pláštěm a dlouhou špičatou kapucí. Své oficiální požehnání jim dal k jejich vzniku papež Kliment VII. roku 1528. Do Čech přibyli roku 1599 na pozvání pražského arcibiskupa. V době totalitní působili v ilegalitě, neboť byli z ideologického hlediska nežádoucí. Již jich moc není mezi námi, avšak navzdory tomu se s nimi setkáme v Praze, Brně, Olomouci a v Sušici.
Autorka: Dagmar Guhryová
Foto: Dagmar Guhryová
Nejnovější komentáře