Slunce pálilo, nebe blankytně modré, jen sem tam nějaký ten „dekorativní“ obláček nadýchaný jako cukrová vata… A moji kluci nalepení na notesech. Hlava rodiny co chvíli vykřikovala hanlivá slůvka a zuřivě bušila do klávesnice, neb zaníceně diskutovala na webovkách Parlamentních listů. Mladší si vylepšoval image na síti Facebooku a informoval kamarády, jak velmi ho my dva starci trápíme a on trpí. Na to se nedalo koukat. Proč pořád trčet v Praze, pořád někde zavření?
„Dostala jsem nápad,“ hodila jsem po nich. „Jen to ne!“ zavřískli neomaleně hoši ze svých stanovišť. Zatlačila jsem na pilu a vyzvala je, aby laskavě zvedli kostry a marš do terénu. Staršímu přibylo vrásek, mladému ztvrdly rysy: „To nemůžeš myslet vážně!“ Myslela. A nastínila vlastivědnou vycházku do Drábských světniček, něco na zub v penzionu slíbila. Zaklapli zhnuseně počítače, šlehli po mě divným zrakem – a za chvíli jsme drandili na Mnichovo Hradiště.
Slib jsem dodržela. Z „pažouta“ jsme se přesunuli na stravu do penzionu Na Krásné vyhlídce, jenž byl vybudován na skalách nad Trhlinovou propastí. Chutná strava, příjemná obsluha, prázdný lokál – jenom jeden „český Skot“ v kiltu si tam pochutnával. A úžasný výhled, nádherné panorama jako zákusek.
A pak jsme šli na to. Kolem ohrad se pštrosy emu, ovcemi, oslem, kozami a koníky jsme zamířili po značkách na skalní hrad neméně úžasným terénem – skalní výhledy, stromy, polomy, stezka samé kamení, výmoly, listí, klacky, mech, místy probleskovaly mezi listy stromů hřejivé paprsky, jindy na nás dýchala zatuchlá vlhkost z temných roklí. A už jsme stáli u černočerné úzké soutěsky v pískovcových skalách. No, moc dobře jsem se v jejich sevření necítila, a tak jsem raději přidala do kroku, jestli se dá tomu klopýtání skoro ve tmě vůbec takto říkat. Soutěska za námi, skalní hrad volá. No konečně. Moc hezké místo!
„Ne abys někam zase lezla, ať si nezlomíš ten druhej kotník, co bysme tady s tebou dělali,“ rozloučili se se mnou moji milí, než mne nechali lesu, skalám a divé zvěři napospas a zmizeli zdolat skalní pevnost. Na místě jsem rozhodně nestála, to mi věřte, kochala jsem se o sto šest. Kroužila po skalních vyhlídkách s foťákem jako orel. Na jedné z nich jsem ve svém zaujetí obdržela přátelskou ránu tyčí do zad, již mi uštědřili dva rodiči nekrocení mladí muži. No fajn, na kraji skály, s pískem pod nohama… Rodiče nevnímali. Také se s cigárkem na pokraji skály kochali. Inu, bylo čím. Vážně. Až zase zima ztratí vládu nad krajem a jaro s létem rozkvetou, anebo opět nastane zlatavé babí léto, sbalte se a vyjeďte tam také. Neprohloupíte.
Drábské světničky
Zřícenina skalního hradu vybudovaného na sedmi skalních blocích u Mnichova Hradiště v CHKO Český ráj. Náhorní planina se nachází ve výšce až 141 metrů nad Jizerou. Pevnostní světničky vyhloubené v pískovci byly propojeny můstky. Nad vyhloubenými prostorami stávaly roubené stavby. Nejdůležitější částí opevnění byla Velká věž chráněná palisádou. Pozoruhodná je svatyně s kamennou lavicí a oltářem. Na úzkém vysokém bloku nazývaném Sloup bylo patrně umístěno vězení. Místo bylo osídleno od 13. do 15. století, do bitvy u Lipan zde pobývali husité. Písemné doklady o jeho existenci doposud nalezeny nebyly. Stav této památky se neustále zhoršuje vlivem povětrnostních podmínek a četné turistické návštěvnosti.
V blízkosti Drábských světniček se nachází zřícenina jednoho z největších skalních hradů – Valečova. Ten byl baštou husitských vojsk. První zmínky o něm pocházejí ze 14. století, zcela opuštěn byl v polovině 18. století.
Text a foto: Dagmar Guhryová
Publikováno: 22 11. 2013
Nejnovější komentáře